Díl šestý: Jak jsem vypátral ukradený telefon aneb co si neuděláš, to nemáš

Předešlých pět dílů tohoto, pro mnoho lidí fantastického příběhu, bylo psáno s vidinou dalšího pokračování. Tento však bude v něčem specifický – měl by být poslední. I tohle však říkala J.K. Rowling při psaní Harryho Pottera nebo Dominik Hašek při prvních pokusech o ukončení kariéry a tak třeba bude pokračování. Podívejte se tedy, jak celý (více než půlroční maraton) dopadl.

Byl pátek 29. listopadu 2013, kdy jsem odeslal dva dopisy (jeden na Městské státní zastupitelství, druhý pak na Odbor vnitřní kontroly Policie ČR). Po několika dnech přišly dvě odpovědi. Zatímco Odbor vnitřní kontroly Policie ČR psal, že není kompetentní zasahovat do trestního řízení vedeného policejním orgánem, stížnost zaslaná na Městské státní zastupitelství byla postoupena nadřízené státní zástupkyně Mgr. Vojtové, které spis ležel půl roku na stole na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 4.

Dne 12. prosince přišel další dopis se zeleným pruhem, pošťačky si zřejmě musejí doteď říkat: ,,Tak mladý a už má oplétačky se soudem!“ Daný dopis byl od nadřízené výše zmíněné st. zástupkyně. V dopisu se psalo, že: „…v tomto případě sice není stanovena lhůta, ve které by měl st. zástupce rozhodnout, nicméně je nepochybné, že došlo k prodlevě ve vyřízení věci ze strany dozorujícího st. zástupce, což mu bylo vytknuto…Státnímu zástupci bylo dáno pokynem, aby ve lhůtě do 15. prosince 2013 o stížnosti rozhodl.“ (18. prosince 2013 mělo uplynout 6 měsíců, do kdy musí operátoři uchovávat data o hovorech) Dále pak: „Toto pochybení bylo navíc s dozorujícím státním zástupcem osobně projednáno, postup st. zástupci byl vytknut s tím, aby se v budoucnu již neopakoval.

Vánoce jsem si, stejně jako drtivá většina lidí v ČR užil v poklidu. Občas jsem se přes findmymobile.samsung.com či přes google.com/android/devicemanager snažil najít aktuální polohu telefonu. Vždy na mě však čekala hláška, která říkala, že poslední oznámení polohy proběhlo někdy v předešlých dnech.

poloha

Vzhledem k předešlému dopisu z Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 pro mě byl obzvláště nepochopitelný obsah dopisu, který mi v pátek 3. ledna 2014 přišel od státní zástupkyně Mgr. Jany Vojtové. Rozhodnutí, které bylo obsahem dopisu bylo sice vyneseno dne 12. prosince 2013, odesláno však bylo až 30. prosince loňského roku. Na to, zda je 18 dní na odeslání dopisu adekvátní, si odpovězte sami. Hlavním překvapením se však jevil obsah dopisu, ve kterém stojí, že policejní orgán nepochybil, vše se standardně vyšetřilo a pachatel nebyl vypátrán. Vše zakončeno poučením: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. Nabízí se však otázka, co znamená standardně. Znamená to snad sepsání protokolu, založení do kartotéky a zaslání Odůvodnění o odložení případu?

V sobotu na to se však začaly dít věci. Vedle sepisování eseje do školy jsem, stejně jako mnohokrát předtím, zkontroloval polohu telefonu. Chvilku to trvalo, ale pak vylezla mapa a online připojení telefonu. BINGO! Málem jsem si poplival klávesnici, když jsem pil. Vyskytovala se zde totiž mapa Prahy – Smíchov, lokace byla s přesností na 44 metrů…

Okamžitě jsem volal na policejní služebnu Na Pankráci, kde jsem byl opět ujištěn, že telefon se napíchnout prostě nedá, kord v sobotu ne, když mají státní zástupci volno. Později to bylo přeformulováno na vliv malé závažnosti mého případu 🙂 Byl jsem však přepojen na služebnu na Smíchově, která je místně příslušná zjištěné lokaci mého ukradeného telefonu. Po příjemné domluvě se strážníkem jsem zaslal veškeré informace na e-mail této služebny. Bohužel však policistům nešlo přílohy stáhnout. Jeden z policistů se však nabídl, abych mu screen s lokací a nafocený spis, který jsem měl k dispozici, zaslal na jeho osobní mail! Takový přístup jsem nečekal a velmi mě potěšil. Na místo tedy byla vyslána hlídka, zkontrolovala nedaleký hotel, zda se zde nenacházejí osoby z fotografií – neúspěšně. Poté signál opět zmizel, ale já se po celé odpoledne od počítače neodlepil. V rámci lepší orientace zdejšího prostředí jsem se díval prostřednictvím maps.google.com na streetviews. Věděl jsem tak, že se zde nachází také dům, kde se při pořizování záběrů ulice (květen 2012) nabízely byty k prodeji. Dle katastru nemovitostí tyto byty vlastní z 80% Rusové a Ukrajinci.

K osmé hodině večerní se však signál opět objevil. Nacházel se ve vnitrobloku, kde leží parkoviště. Opět jsem tedy volal na služebnu na Smíchově, odkud vyslali znovu hlídku na dané místo. Bohužel opět neúspěšně.

Když jsem se v neděli brzy ráno vzbudil, s nadšením jsem začal sledovat polohu telefonu. Dopoledne jsem zavolal kamarádovi Jirkovi, zda by se mnou vyrazil na místo obhlídnout terén. Přece jen se mi nechtělo jezdit samotnému do míst, která jsem neznal a kde hrozilo nebezpečí. Po příjezdu na místo jsem lokalizoval telefon s přesností 11 metrů a to na konkrétním domě. Dojeli jsme na nejbližší policejní služebnu Městské Policie, kde jsme se domluvili se strážníkem na dalším postupu. Doporučoval mi, abych zavolal 158 a požádal, zda by mohli poslat na dané místo hlídku. Dočkal jsem se však pouze arogantního přístupu operátora, který se mě neustále ptal, co si od toho slibuji. Když jsem mu poněkolikáté odpověděl, že mi tento postup byl doporučen městským strážníkem, kterého mu předám, ozývalo se z telefonu pouze „nepředávejte mě nikomu.“ Přesto jsem však kolegy propojil. Po ukončení hovoru mezi policisty jsme zajeli na služebnu státní policie, se kterou jsem komunikoval již předešlý den.streetview

Vlídný přístup na nás působil už při vstupu na služebnu. Jedna z policistek v civilu se anglicky bavila s nějakými cizinci a po mé prosbě o pomoc hned věděla, že se předešlý den můj případ řešil. Sdělil jsem jí novinky a ihned pověřila své dva kolegy, aby se mnou na místo vyrazili. Při nástupu do policejního auta jsem zmínil, že při mé poslední projížďce policejním autem to nedopadlo dobře. Ano, měl jsem na mysli defekt pneumatiky a přezouvání v den, kdy nás v Podolí okradli. Zatímco jsem s policejní hlídkou projel park, kde se chvílemi nacházel signál telefonu, Jirka čekal nedaleko domu. V parku se nikdo nenacházel a tak jsme společně s policisty šli do jednoho z domů. Policisté klepali na každé dveře a ptali se lidí, jestli zde neviděli osoby, které přišly do kontaktu s mým telefonem. Takto to trvalo skoro hodinu, Jirka se mnou čekal před domem. V rámci čekání jsme se dívali na zvonky okolních domů. Jedno východní jméno vedle druhého. Lidé chodili okolo a my jsme stáli nedaleko policejního auta.

Zatímco jsme  s Jirkou ironicky vtípkovali nad danou situací, šel okolo pár s taškou, který zašel do sousedního domu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se jedná o slečnu a muže z fotek z telefonu, které mi chodily od léta pomocí služby dropbox.com. Jenže vchodové dveře do domu se za párem zavřely a strážníci vyšli z prvního domu až minutu poté. Přesto jsme je seznámili se zjištěním a krátce na to, co nám otevřel jeden z nájemníků, jsme vešli dovnitř. Nevěděli jsme však, ve kterém bytě se kdo nachází a ve kterém nikdo není. Policisté klepali na všechny dveře, nikde jim však neotevírali. Když jsme potkali snad jediné Čechy v domě, řekli nám, kde kdo bydlí a šli otevřít místní putyk, který se nachází v přízemním patře této budovy.

Když stále nikdo neotevíral, klepal policista na dveře prvního bytu. V hrobovém tichu se však ozval zvuk zamykání, na což zareagoval policista otázkou, zda se někdo nachází v bytě. Neznámý však odpověděl, že nemůže najít klíče od bytu. Jelikož se jednalo o přízemní byt, byl vyzván, aby komunikoval alespoň oknem, na což přistoupil. Bavili se o lidech z fotografií, později byl však vyzván k předložení svého občanského průkazu. Odpovědí však bylo, že jej má někde a neví kde, nyní hraje hry na Play-station a neřeší doklady. Později však zázračně našel jak doklady, tak klíče od bytu. Zatímco jednoho policistu pustil dovnitř zkontrolovat fotografie přítelkyně v rámečku, druhý policista zjišťoval, zda se tento člověk něčeho nedopustil. Když se z bytu první policista naklonil, zjistilo se, že zmíněný pán je hledaný a proto si ho policisté odvezou. Mně bylo řečeno, že tady stejně nikdo nic nezmůže a proto jsou tam zbyteční.

Po odjezdu policie jsem byl odhodlaný počkat na dvě dané osoby, co to jen půjde. Zavolal jsem tedy přátelům a na místě jsme vydrželi čekat několik hodin. Mezitím okolo procházeli další (většinou ukrajinsky mluvící) nájemníci, kterých jsme se také vyptávali. Nikdo však nic neviděl, ani neslyšel. Poměrně záhadně dorazil také majitel domu, na kterého jsem sehnal kontakt. Při prvním telefonátu mu bylo oznámeno, že na něj čekají policisté v jeho domě. Tvrdil, že zde není a dorazí do půl hodiny. Přestože okolo nás v průběhu předchozí půlhodiny nikdo neprošel, po půl hodině sešel tento pán dolů. Lámanou češtinou nás ujistil, že se v domě nachází jen slušní lidé, což neznělo vůbec důvěryhodně. S bezmocí a s vědomím, že se telefon v domě nachází společně s lidmi z fotek, jsme opustili dům. Já šel na svůj zápas, ostatní na hokej.

Po mém zápase jsem se domluvil se svojí bývalou spolužačkou Renatou, že se na místo pojedeme podívat ještě ten večer znovu. Sešli jsme se před domem a šli si sednout do již zmíněné putyky. Shodli jsme se, že s Policií nic nezmůžeme, majitel domu je stejně jako nájemníci ruka v ruce s hledanou dvojicí. Proto jsme sáhli na poslední možnost a to je konfrontace muže z fotek, na kterého jsem měl kontakt již od prvního zapojení (druhého) nového telefonu a synchronizace telefonních kontaktů.

telefon_avg5

První ukrajinské číslo však bylo vypnuté a proto jsme zvolili to s českou předvolbou. Telefon začal zvonit a po chvilce to námi chtěný muž zvedl. Vyložili jsme karty na stůl, sdělili jsme mu veškeré podrobnosti o fotkách pasů, kontaktech, nahých fotkách jeho přítelkyně, poloze telefonu, fotkách z Prahy i z dovolené. Sám byl očividně překvapený a tvrdil, že telefon koupil v bazaru. Později se však opravil a bazar vyměnil za prostor vedle bazaru u metra Kolbenova. Byl informován o škodě v hodnotě téměř 60 tisíc korun, která vznikla mě a mému kamarádovi. Nabídli jsme mu, že s ním a s Policií dojdeme do zmíněného bazaru a dostane peníze zpět. Muž z fotografie nám však sdělil, že zatím nemá vízum a proto nechce Policii. Jelikož jsme stále byli v putyku místního domu, navrhli jsme, že se sejdeme ještě ten den. Bohužel to však nešlo a tak jsme se dohodli, že se nám ozve druhý den v pondělí 6. ledna 2014.

Druhý den bylo téměř poledne a stále se nic nedělo. Napsal jsem mu tedy SMS zprávu, ve které jsem uvedl, že se sejdeme v 17:00 v OC Nový Smíchov, ve druhém patře v restauraci McDonalds. Příjemné bylo, když mi dorazil výpis o doručení zprávy, což vyvrátilo možnost, že by se tento Ukrajinec lekl a snažil se spálit všechny mosty. Po hodině a půl mi volal, potvrdili jsme si místo i čas schůzky- měl jsem dílčí radost. Nervozita se s blížící se schůzkou projevovala i na mně, nevěděl jsem totiž, co můžu a nemůžu čekat. Čím víc se blížila 17. hodina, tím to bylo horší. Mezitím jsem se však domluvil dlouholetým kamarádem Radkem, že mi bude dělat nepozorovaně křoví v restauraci McDonalds. Potkali jsme se již u eskalátoru a tak bylo těžké dělat, že se neznáme 🙂 Po páté hodině jsem Ukrajinci volal, protože na místě nebyl. To ve mě vyvolalo pocit nedůvěry, ale ujistil mě, že je na místě za 5 minut. Když mi za 5 minut volal, prosil mě, zda bych mohl sejít o patro níže k jednomu z obchodů. Očividně měl strach, zda na něj nečeká Policie. Když jsme se viděli, přišli jsme k sobě. K mému překvapení na místě byl také jeden z lidí, které jsme potkali v domě a kteří nám tvrdili, že pár z fotek neznají a navíc další neznámá slečna.

Rozhovor začal mým monologem, který občas přerušil nějakou poznámkou. Stále však opakoval, že není zloděj, že telefon koupil za 5 tisíc korun někde u metra Kolbenova. Když jsem se ho zeptal, zda mu nebylo podezřelé, že kupuje telefon v hodnotě 17 tisíc korun za pouhých 5 tisíc, neodpověděl. Opět jsem mu zopakoval, že je jedno, co by s tím telefonem dělal, protože to je zablokované přes výrobce a poloha se mi ukáže vždy (což byla lež). Říkal mi, že jeho přítelkyně Ilona ani on předchozí noc vůbec nespali a shodli se, že mi telefon vrátí. Po chvilce přistoupil jeho „kolega“ a podal mi můj telefon. Ověřil jsem si číslo IMEI, které sedělo. Telefon má sice jiný kryt a ukrajinštinu jako jazyk, ale jinak je v dobrém stavu. Poté jsme se rozešli a já se nechal Radkem odvézt pryč z dohledu lidí, které už nechci potkat ani na fotce! Když jsem telefon zapnul byly tam ještě fotografie. Pro mě však toto je definitivní konec a svým způsobem vítězství!

Na některých fórech, kde se články z mého blogu sdílely, jsem se dočetl, že jsem blázen nebo nemocný, když takhle zpomaluji českou justici. Nejsem! Jen se nerad vzdávám a pokud má něco alespoň malou šanci na úspěch, bojuji! Vám doporučuji to samé. Možná se teď ale ptáte, co budu dělat s druhým telefonem? Napadlo mě ho vydražit, protože já ho již používat nebudu, třeba si nějaký nadšenec koupí telefon s takovýmto příběhem 🙂 Případní zájemci, nechť se ozvou na zelenka.michael@seznam.cz

Na závěr této půlroční války by se hodilo napsat nějaký citát, který by se povídal řadu let. Já si vybral tento:

              ,,Kdo se vzdá bez boje, ten již předem prohrál!“

Předchozí díly:

Díl pátý: Never back down

Díl čtvrtý: Nekonečné čekání

Díl třetí: Je to sice dál, ale zato horší cesta

Díl druhý: Jak (ne)používat ukradený telefon?

Díl první: Nevěřte nikomu aneb jak jsem byl okraden

 

 

Komentáře z Facebooku

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *