Díl pátý: Never back down

Ti z vás, kteří se na tento blog vracejí se možná ptají, zda jsem již telefon získal a co se s celým případem stalo? Na první část otázky odpovídám ne a co se týče té druhé, na tu už se ptám několik týdnů nejen sebe, ale všech zainteresovaných – neúspěšně. Jelikož jsem to již nevydržel, bylo nutné se od státní zástupkyně Vojtové odpíchnout opět o něco dál, především díky její nečinnosti…

Když jsem tehdy podával stížnost na policejní vyšetřování, která se později dostala ke státní zástupkyni na posouzení, nečekal jsem, že moje důvěra klesne nejen ve schopnost tohoto policejního oddělení Na Pankráci, ale také státnímu zastupitelství, které dozoruje nad mým spisem a spisem Ondry, kterého okradli tehdy se mnou. Po telefonické komunikaci s pí Mgr. Vojtovou a zdůraznění, že jde čas proti mě, jsem čekal trochu jiný přístup.

Časový harmonogram celé kauzy

18.6. 2013 – okradení na PS v pražském Podolí

25.8. 2013 – doručení Usnesení o rozhodnutí (od Policie ČR)

27.8.  2013 – odeslání stížnosti proti Usnesení (postoupeno Státní zástupkyni)

13.9. 2013 – první návštěva Státního zastupitelství (neúspěšné doplnění důkazů, domluvena schůzka)

19.9. 2013 – státní zástupkyně Vojtová se na danou schůzku nedostavila

23.9. 2013 – telefonicky slíbeno rozhodnutí o stížnosti v následujícím týdnu

V následujícím týdnu, ani v několika dalších po něm, však žádné vyrozumění nedorazilo. Mezitím mi však přestaly přicházet fotografie, ty staré však stále mám 🙂 Když už jsem po několikátém neúspěšně provedeném pokusu o sehnání Mgr. Vojtové podlehl beznaději. Pustil jsem se do dalšího sepisování. Ne však dalšího dílu blogu, ale žádostí na přezkum postupu státního zástupce a stížnost na postup policejního orgánu. Oba tyto dokumenty byly v pátek poslány prostřednictvím České pošty. První na Městské státní zastupitelství, druhý pak na Odbor vnitřní kontroly Policie ČR.

Proč to vlastně dělám, i když se mi telefon díky nečinnosti orgánů činných v trestním řízení vlastně ani nevrátí?

Dne 18. prosince 2013 uplyne přesně půl roku od krádeže. Přesně do této chvíle musí operátoři dle zákona uchovávat data, která by vedla k dopadení pachatele. Navíc nechci, aby se v případě, že okradou někoho příště, opět nic nedělo. Ne, pokud někdo dokáže shromáždit tolik důkazů (čísla SIM karet vložených po odcizení, kontakty, fotografie, čísla pasu, lokalizace)! Nechci, aby Státní zástupkyně, která by v našem státě měla být zárukou čestnosti a pravdy, mohla beztrestně slibovat a lhát občanům. Věřím, že tento případ nebude jen příkladem pro další okradené, kteří budou určitě budou, ale také pro lidi ve státní správě, kteří mají svoji práci odvádět na 120%.

Proto se nikdy nevzdám!

Předchozí díly:

Díl čtvrtý: Nekonečné čekání

Díl třetí: Je to sice dál, ale zato horší cesta

Díl druhý: Jak (ne)používat ukradený telefon?

Díl první: Nevěřte nikomu aneb jak jsem byl okraden

 

Komentáře z Facebooku

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *