Díl čtvrtý: Nekonečné čekání

Od posledního příspěvku uteklo čtrnáct dní, při kterých jsem nezahálel, ale jak to tak bývá, mnohdy nezáleží na Vás. Právě před dvěma týdny jsem se totiž vydal na Státní zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen SZ), kde jsem si chtěl vyfotit svůj spis, ale kde jsem narazil na paní Státní zástupkyni Vojtovou (dále jen pí. SZ). Je pravda, že mě svou nepřístupností, kdy jsem s ní po hodinovém čekání mluvil jen z vrátnice, dosti zarazila a trochu jsem začal pochybovat o šancích na úspěch. Přesto jsme se domluvili na schůzce, aby měla čas si celý spis projít. Termín byl stanovený na čtvrtek 19. září 2013 v 10 hodin dopoledne. Pí SZ tak měla téměř týden na přečtení mého spisu.Když jsem o týden později vyrazil vstříc SZ, měl jsem bojovnou náladu a snahu posunout můj a Ondry případ trochu dál, dál ke zdárnému konci. Nachystal jsem si několik dalších fotografií, které mi přišly do telefonu. Mezi nimi byly převážně ty, které slečna z Ukrajiny vyfotila v Praze, ale také pas, který si vyfotila v nějakém autobuse. Dále také kontakty, které jsem přikládal již na policejní služebně. Říkal jsem si, že po tomto hned všichni skočí, protože se jedná o docela průlomový důkaz, realita však byla opět o něco jiná. Po příchodu na SZ jsem byl s úsměvem přivítán místním vrátným, se kterým jsem se bavil již v týdnu předchozím. Když jsem mu připomněl, že mám domluvenou schůzku s pí SZ, zeptal se mě, které budeme volat? Sdělil jsem jméno pí SZ, on vzal telefon a vytočil telefonní číslo k ní do kanceláře.

Když to ani po chvilce nikdo nezvedal, zkusil zajít za paní na podatelně, zda neví, kde se pí SZ nyní nachází. Byla to ta příjemná paní, která se mě ujala již při první návštěvě. K mému zklamání mi oznámila, že byla pí SZ Vojtová nemocná již předešlý den. Došla tedy za její kolegyní a já vyčkával u vrátnice. Po nedlouhé chvíli se vrátila s naším spisem v ruce a s jinou pí SZ. S ní jsme se domluvili, že si spis nafotím u paní z podatelny a zde ho také doplním o další skutečnosti, které jsem měl k dispozici. Jak jsme se dohodli, tak se i stalo. Byl jsem si vědom toho, že pí SZ Vojtová, jež má můj spis na starosti, bude mít trochu časový posun, než se k mému spisu dostane. Spis byl u ní právě kvůli posouzení stížnosti na vyšetřování, kterou jsem předtím podal. Tehdy, při prvním rozhovoru z vrátnice, mi tvrdila, že náš spis „má na stole,“ ale každý ví, jak jsou tyto a další podobné fráze používány pro uspokojení pocitu nespokojeného člověka. O tom jsem se nakonec přesvědčil dnes, 27. srpna 2013.

Právě dnes, po 14 dnech od první návštěvy SZ, jsem se dostal k tomu, abych zavolal pí SZ. Zajímalo mě, zda se všechny podklady, které jsem chtěl přidat ke spisu, dostaly po její nemoci na její stůl a hlavně jsem byl v očekávání, jaký vyřkne ortel k mé stížnosti. Když jsem se dovolal do Justičního paláce, byl jsem na pí SZ přepojen. Ve chvíli, kdy jsem zmínil naši domluvenou schůzku na čtvrtek minulého týdne, kdy byla nemocná, poznala, odkud vítr vane. Na přímé dotazy mi odpověděla následovně:

1) Veškeré podklady se jí dostaly do kanceláře

2) Spis ještě neviděla

3) Nemá v popisu práce se se mnou o případu bavit po telefonu. (myšleno snad, že se to nesmí)

4) Rozhodnout by měla v příštím týdnu, protože nyní má na řešení jiné kauzy

5) Nevidí smysl v tom, abychom si dali schůzku. Vyrozumění dorazí poštou jak mně, tak na policejní služebnu.

Čeho jsem tedy dosáhl? Krom zjištění, že se všude nacházejí vedle ochotných lidí, také ti neochotní, jsem prakticky ztratil další dva týdny času. Během těchto týdnů můj ukradený telefon ztratil opět hodnotu a Policie (vlastně pí SZ) dala náskok pachatelům. Já se mohu vztekat, jak chci. Ono totiž vážně nestačí, když pí SZ donesete vyfocený pas oné slečny, která má Váš telefon, ze kterého by mohla zjistit bydliště. Nestačí, když Policii dáte výrobní číslo SIM karty, která byla vložena bezprostředně po odcizení, aby mohla zjistit zloděje našich věcí. Pakliže toto uděláte, stejně jako jsem to udělal já, můžete jen doufat, že Váš spis nezůstane mezi stovkami dalších s razítkem ODLOŽENO!

Překvapilo mě, že mi mnoho z vás píše na facebooku do zpráv a drží mi palce. Proto bych chtěl závěrem tohoto dílu poděkovat všem lidem, kteří mě sledují, podporují mě v tom, abych dostal svůj telefon zpět a v neposlední řadě slečně na Ukrajinu, která mi svými fotkami udělala opět radost. Podívejte se na některé z nich (opět prozatím upravené rozmazáním). Za sebe mohu říci, že v ničem nepolevím!

2013-09-06 17.24.43                                   2013-09-26 14.11.03                                  2013-09-26 10.26.17

2013-09-26 10.12.23

Předchozí díly:

Díl třetí: Je to sice dál, ale zato horší cesta

Díl druhý: Jak (ne)používat ukradený telefon?

Díl první: Nevěřte nikomu aneb jak jsem byl okraden

 

Komentáře z Facebooku

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *